Poslední slovo: Učit se, učit se…

neděle 6. září 2009 09:00

Buď hudbu – takovou, která by ho nerušila a ani moc nerozptylovala

Škola je už v plném proudu a teď jen, nám školákům a studentům, zbývá, abychom se s tím smířili a začali se po prázdninové pauze zase něco málo učit. Ať se nám to líbí, nebo ne. Ať už máme kdoví co proti svým učitelům a jejich způsobu výuky. Ať už známé heslo: „Učit se! Učit se! Učit se!“ pronesl tehdejší vůdce bývalého sovětského svazu Vladimír Iljič Uljanov, známý pod pseudonymem Lenin.

Otázkou zůstává, jde-li to? Můžeme-li se bez obav učit? Možná, že se divíte, proč takto pokračuju, ale má to jasné vysvětlení. V dnešní době, kdy politici už nějakou dobu řeší, zda odsouhlasit státní maturity, kdy každý student bude dělat stejnou zkoušku z určitého předmětu, jako jiný student, učící se na druhé straně republiky s jiným učitelem, tím pádem i jiným stylem výuky, je tedy na místě ptát se, dá-li se dnes bez obav učit. Abych tak trochu poodhalil svůj postoj k nadcházejícím státním maturitám: jsem proti. Jednoduché a jasné. Nejde mi totiž do hlavy, aby dva naprosto odlišní studenti zvyklí na jiný styl učení a jiný styl výuky učitelů skládali zkoušku, která se snaží být zpracována stejným stylem. Podle mě to tedy nejde. Ano, snaží se. Bohužel – může to být dobrý nápad, ale známou chybou je, že celý systém není dořešen a kdoví, jestli vůbec bude. Nemá totiž smysl, aby politici odhlasovali nějaké státní zkoušky, které by obsahovaly chyby. A nemá totiž smysl o tom vůbec uvažovat, sedí-li za stolem pro ministra školství každou chvíli někdo jiný, jelikož ne všichni mají stejný názor, že.

Dnešní školství je proto v krizi. Učitelé nevědí, co a jak mají učit. Studenti středních škol proto nevědí, co se mají učit. A kdoví, jestli se vůbec dokáží něco potřebné naučit. Je totiž známé, že hrstka žáků (už na základkách) jakýmkoli způsobem proklínají Marii Terezii, která ono ranní chození do škol zavedla. Můžeme s úsměvem říci, že tato panovnice měla sice dobrý nápad, jak zajistit, aby z dětí postupem času vyrostly „chytré hlavy“, ale to určitě netušila, jaký to může mít v budoucnosti následek. Mířím tím k onomu nenávistnému vstávání, které provází studenty od povinné školní docházky. Pravda, před iks lety nebyly žádné televize a počítače, takže tehdejší děti chodily spát „se slepicemi“, ale dnes? Každý druhý (třeba i každý první…) chodí spát až někdy před půlnocí, kdy je opravdu ospalý. A tady mířím k té potřebě a touze našich drahých vyučujících, abychom hned po ránu mysleli. Copak to jde? Já být vámi bych bral ještě ráno na studenty ohled. Ještě, když se jedná o první nebo druhý vyučovací den ve škole. Hned po prázdninách nejsou totiž všichni úplně „v cajku“, takže jim nějaké přemýšlení, co v angličtině nebo v němčině znamená nějaká věta, jde pomaleji; kdoví, jestli na řešení vůbec přijdou.

Samozřejmě, že taky záleží na tom, jak se učíme. Jak bychom jsme se měli učit. Každý to dělá po svém. Někdo leží v posteli, v rukou drží sešit a prostě se snaží danou látku naučit. Prosté a jasné. Ovšem, někdo další k tomu něco potřebuje. Buď hudbu – takovou, která by ho nerušila a ani moc nerozptylovala. Nebo k tomu potřebuje ještě něco dělat. Hrát si s tužkou, nebo pochodovat po místnosti sem a tam. Variant je hodně, teď jen záleží na tom, kterou si student, který se snaží nepropadnout a neukázat svému učiteli, že opravdu nepatří k těm „flákačům“, vybere. Všem přeju v nadcházejícím školním roce – v tom opravdu nejzajímavějším – hodně úspěchů. A nezapomeňte, že ona slova „učit se“ mají přeci něco do sebe a nezáleží na tom, kdo je pronesl. A teď mě omluvte, musím se jít učit.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00