Poslední slovo: Večerní procházka

neděle 31. leden 2010 09:00

Lidé mě dlouho přemlouvají, abych šel ven. Jen tak se projít. Hlavně, když mě o to prosí starší bratr. Ze začátku nevidím důvod, abych se šel obléct a šel ven. Sice na čerstvý vzduch, který jistě pomáhá, ale za to večer a v zimě. Děkuji, nechci. Prozatím.

Nakonec jsem šel. Co mi jiného zbývalo. Alespoň jsem svým blízkým dal najevo, že opravdu nepatřím k té skupině lidí, kteří nedělají nic jiného, než jen že sedí před monitorem a povídají si s přáteli na Facebooku nebo ICQ. Nejsem počítačovým maniakem. Opravdu. Dokážu bez problémů „vysadit“ a dělat něco jiného. Smysluplnějšího. Přiznávám se, že pociťuji takové ty zvláštní choutky, že bych se mohl na Facebook podívat, jestli je tam něco nového, ale už se mi několikrát stalo, že jsem s překvapením zjistil, že se za tu dobu, co jsem tam nebyl, nic závažného nezměnilo, takže hrdě můžu prohlásit, že svoji aktivitu na sociální síti omezuji. A úspěšně.

Tak jsem se teda vydal. Do té večerní zimy. Pravda, extrémní zima zas nebyla, dalo se to vydržet. Ještě k tomu byl na ulici klid. Ono ani nelze nějak zvlášť počítat s tím, že v naší ulici bude nějaké to neobvyklé rušno. Jak už mnozí z vás můžete vědět, naší ulici tvoří pohřební služba, jakási prodejna či servis s elektronikou, náš dům, nějaká ta bytovka, malý obchodní dům s reklamní agenturou a pivnicí včetně bowling centra. Další budovy tu sice jsou taky, ale úředně jsou jinde. Z čehož vyplývá, že…

Většinou na nijak moc plánovaných procházkách to na začátku vypadá tak, že nevíte, kam byste šli. Je mnoho možností. Je mnoho míst, kam bychom se mohli vydat. Zvítězila cesta k jídelně a zpět. Procházka to byla zcela bezvýznamná, jen abychom byli venku. Abychom se prošli po tom sněhu a zjistili, kolik letos napadlo. Hodně. Nečekaně hodně. Opravdu až moc. U jedné silnice nás překvapila několikametrová kupa sněhu, která zřejmě vznikla z toho, jak ten sníh shrnovaly pluhy. Někam ten sníh dát museli, že. Je ho fakt hodně. Mrtě.

Přišlo na miniaturní debatu nad tím, že u některých domů jsou ty chodníky zametené. Okomentoval jsem to, že když v tom domě bydlí důchodci (většinou), tak se není čemu divit. Říkal jsem, že ti už nemají co dělat, tak vezmou koště nebo lopatu a hurá do práce. Sice to nemusí být pravda, že nemají co dělat, ale přece nevysedávají u počítače a nesurfují po internetu. Nebo snad jo? Dobře, jak kteří.

O tom, kdo má shrabovat sníh z chodníků, jsme se doma bavili nedávno. Je zákon, hojně diskutovaný, že chodníky shrabává majitel, tedy obec. U nás to je tak smutné, že to nakonec „vyžereme“ my. Poslušně. No, někdo to přece udělat musí, že.

Musím se pochlubit tím, že jsem neměl v uších sluchátka. Berte to z toho úhlu pohledu slušnosti. Jdu s rodinou na procházku, tak proč bych měl mít v uších puštěnou hudbu? Je pravdou, že kdybych se na bratra s maminkou vykašlal, tak bych si musel nejdříve empétři přehrávač odpojit z počítače, pak do něj vložit baterii – to se mi nechtělo. Nechal jsem to doma. A stejně jsem si musel něco pobrukovat. Ano, bez hudby nežiju! Je to o mě známo a nestydím se za to. Není důvod.

Tentokrát byl problém v tom, že jsem si nemohl vzpomenout na jakoukoli melodii známé písničky. Vždycky mi z úst vyšla Lady GaGa a Xindl X. Nevím proč. Zřejmě proto, že Lady GaGa nazpívala písničku Paparazzi, se kterou zazářil při SuperStar Martin Chodúr, a u Xindla, že jsem byl na jeho koncertě, kdy zavítal k nám. Jinak si to vysvětlit nedokážu.

Petr Hrudka

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.