Poslední slovo: O literárních recenzích

neděle 21. únor 2010 19:30

Sedět před počítačem, vědět, že se musí něco napsat, ale nevědět o čem. Takové krize nemám rád. Všimli jste si, že jsem napsal, že se musí něco napsat? To zní, jako kdyby se to udělalo samo. Kéž by. To by bylo všem hej, kdyby to někdo udělal za ně. Jako nějaký otrok by místo těch pisálků psal někdo jiný. Vůči komu by to byl podvod? Každopádně by měl mít správný spisovatel, nebo novinář, vůči svým čtenářům špatné svědomí. Jenže…

To jsem to teda ale začal. Divím se. Doufám, že jsem své čtenáře nějak nezamotal. Nebojte, chci samozřejmě psát o tom, co je uvedeno v titulku. Jen jsem chvíli nevěděl, jak začít. Začal jsem takto. „Není to skvělé? – Není… - Roz-to-mi-lé!“, jak máme ve scénáři jedné z našich inscenací v dramaťáku.

Chtělo to prostě něco odlišného od „sesterského“ článku před dvěma týdny, kdy jsem psal o těch hudebních recenzích. Napadlo mě, že bych mohl napsat i o těch literárních. Každý totiž čteme. Všichni doufejme, že rádi. Vždyť se o nás říká, že jsme národ knihomolů! Dokonce jsme i pořádali soutěž. A literárních soutěží u nás není nikdy dost.

V minulém roce u nás vyšlo přes sedmnáct tisíc knih. Znamenité! Povznášející. Co k tomu dodat? Jen asi popřát, aby těch knih bylo v tom letošním přece jenom více. Co nám v tom překáží? Některým chuť psát. Ale přece máme tu literaturu tak rádi…

Co je vlastně ta literární recenze? Prostě recenze o nějakém literárním díle. Známý autor právě vydá novou knížku, někdo si ji přečte a pohotově o ní napíše. Jednoduché. Jenomže!

V literárních recenzí hraje hlavní roli důležitý fakt, jestli dílo recenzent správně pochopí a vytuší zapeklitou otázku, se kterou se perou studenti od základních škol, „co tím chtěl básník říci“. Najde se totiž skupinka lidí, mezi níž se řadím i já, kteří tuto otázku naprosto kritizují. Copak čteme myšlenky? Copak vidíme těm autorům do hlavy? Copak víme, co se mu honilo hlavou, když knížku psal?

Recenzenti se snaží knížku dobře pobrat a k tomu i napsat náležité povídání. Možná i potenciálním čtenářům poradit, kdy by si měli knížku přečíst a za jakých okolností. Jsou – ještě že jsou – knížky, které se dají číst všude. Od kaváren, po domácích obýváků. Jsou i knížky, které se všude číst nedají. Vydávají takovou atmosféru, že je prostě někde číst nemůžeme. Je to tak.

K tomu, jestli si máme opravdu knížku koupit v nejlepších případech pomáhá i rozhovor s autorem, který se nám záhy snaží vysvětlit, proč tu knížku vlastně napsal a co tím chtěl světu říci. Nějaké jeho poselství.

S těmi recenzemi souvisejí i literární časopisy, kde články novinářů – i spisovatelů – vycházejí. Smutné je, že jich už není tolik, jak bývalo. Některé zanikly, jiné už nepíšou o literatuře, jak by se zdálo, jak by se čekalo. Nebudu tady psát konkrétně. Sami víme své. Buďme proto rádi za ty časopisy a noviny, které se literatuře ještě uctivě věnují. Je to potřeba.

Na závěr? Sedím před počítačem, poslouchám oblíbenou kapelu a jsem za knížky rád. Rád si totiž recenze o oblíbených autorech přečtu. Přes ty výjimky, kdy zrovna s novinářem moc nesouhlasím, ale od toho ty sloupky jsou. Abychom polemizovali a radili si, jestli tu knížku jo, nebo ne. Pak jen dostat to nakopnutí do zadnice, abychom i my něco napsali…

Petr Hrudka

NaďaMě nejvíce potěší,08:3822.2.2010 8:38:03
josef hejnaJo, četlo se to dobře.20:2921.2.2010 20:29:51
zuzanatak tohle se Vám, Petře, fakt povedlo!19:5721.2.2010 19:57:24

Počet příspěvků: 3, poslední 22.2.2010 8:38:03 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.