Poslední slovo: … Osvětim …

neděle 18. duben 2010 19:25

Depresivní místo. Zdá se. Pokud chcete cítit ta nejhorší muka, která představují polský koncentrační tábor, měli byste jej navštívit v jiné situaci, než tomu tak bylo u mě. Jinak byste mohli být překvapeni, co vás čeká…

Ani nevím, čím to doopravdy bylo. Člověk se psychicky připravuje na tu velkou událost, a pak ho zaskočí skutečnost. Řekne si, že ono to místo není zas tak strašné. Jenomže, kdyby nesvítilo slunce, nebylo by hezky a domy zevnitř by vypadaly původněji, cítil by se určitě naprosto jinak. Všechno pozitivní tlumilo to negativní. Teď si vybrat, čeho jsme si přáli víc.

Celé to ironicky mohlo vyrovnat ponuré dopoledne, kdy jsme do Polska přijížděli. Z oken autobusu bylo možné vidět několik domů, u kterých visí státní vlajky, kterým dělaly společnost černé stuhy. A na ulicích, na jakémkoliv možném místě, to samé. Tak vypadá státní smutek. Někteří naši přátelé začali pochybovat, zda je vhodné navštěvovat Polskou republiku v době, kdy se vyrovnává se smrtí svého prezidenta, první dámy a předních představitelů státu. I tak jsme to zvládli.

Přiznám se, že jsem si celý průběh návštěvy představoval jinak. Hned na začátku to trochu ustalo ve chvíli, kdy jsme se nedostali do plynových komor. Ne že bychom nechtěli, ale pod náporem jiných turistů… Druhým momentem byla návštěva „česko-slovenského“ domu. Moderní výstava, která měla příchozím reflektovat, jak u nás a na Slovensku probíhal nacistický režim. Tady jsem už na všechny neduhy zapomněl a vše bylo „v pořádku“.

Zřejmě za všechno opravdu mohlo to počasí. To byl první důvod, který mě v tu chvíli napadl. Do mobilu jsem si uložil zprávu: „Depresivní náladu a pocity tlumilo jarní počasí a velké skupiny lidí.“ A bylo tomu tak. Nebyli jsme v Osvětimi sami. Lidí bylo rapidně víc, než kdokoli z nás mohl čekat. Překvapení bylo i takové, jaké vlajky vlály. Trochu jsme se i divili, že tu jsou lidé z takových koutů světa, které snad s historií druhé světové války celkem nemají nic společného, nebo že by země Latinské Ameriky něco poutalo s nacismem? Na půl jsme to sváděli na jejich potenciální příbuzné, které se třeba odstěhovali do zahraničí…

A kolik lidí tam bylo? Klidně tisíce. Zúčastnili jsme se totiž „Pochodu živých“, co mě připomíná i další důvod, proč nás nepřepadla ta deprese: hodně lidí, které mají radost. Zajímavé. S námi přítomný slovenský profesor, který nám o historii Slovenska za nacismu přednášel, to zdůvodňoval konstatováním, že přítomní lidé chtěli životem přebýt tu dávnou strašnou smrt. Pochopitelné.

A nemyslete si, že jsem se té deprese nedočkal. Při návštěvě sousedního Birkenau se to „zlepšilo“. Návštěva stodol, kde vězni žili, udělala své. Jen to vše kazila ta festivalová atmosféra. Nebylo to ono. Představovali jsme si to trochu jinak. Něco jako menší pietní událost, ne žádnou velkou senzaci. Ono se to i k těm místům moc nehodí.

Na co ale nezapomenu, je zaslechnutá věta v autobuse. Jeden kluk pravil, že jsou Poláci až moc přehnaní křesťané. Soused mu na to odvětil, že Češi jsou zas moc přehnaní ateisté.

Petr Hrudka

kyttcože?17:4226.4.2010 17:42:43
eccdobrý článek08:1519.4.2010 8:15:51
PepíčekHrudko, ty budoucí spisovateli,22:1718.4.2010 22:17:50

Počet příspěvků: 3, poslední 26.4.2010 17:42:43 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.