Poslední slovo: Náhlá úmrtí

neděle 25. duben 2010 09:00

Je zvláštní jak po jedné osudové události člověk prožívá ty ostatní. Téměř před dvěma lety naši rodinu náhle opustil náš otec. A od té doby trochu víc pociťuji zvláštní pocity (zní to divně), když se dozvídám, kdo další umírá. Skoro, jako by se mě ty další nějak více týkali. A přitom jsem některé de facto vůbec neznal.

Už si přesně nevybavuji u kterého zesnulého to začalo. Včera to spíše víc zasáhlo. A to zřejmě proto, že jsem se oním člověkem osobně setkal.

Po sobotním probuzení ke mně z úst nejbližších dolehla zpráva, že zemřel Jan Balabán. Nevěřil jsem tomu. Nikdo, kdo podobnou zprávu poprvé uslyší, tomu hned nevěří. Ale co naplat. Stalo se. Zajímavé je, že byl (společně s dalším nedávno zesnulým novinářem Mladé fronty DNES Ladislavem „Denisem“ Vereckým) téměř ve věku našeho tatínka.

S panem spisovatelem jsem se setkal na autorském čtení v Brně. Bylo to minulý rok. Tehdy jsem se tohoto čtenářského maratónu zúčastnil poprvé. A můžu být za něj organizátorům vděčný. Jak jinak se setkáte s předními českými (i zahraničními) autory, než na nějakých autorských čtení?

Jeho čtení bylo fascinující. Jako jeden z mála při čtení stál. Společně s ním se ke čtení svých povídek postavil i Jaroslav Rudiš. Všichni přítomní jeho hluboký hlas poslouchali. Zaujatě. Což se cení. Ve sloupcích tohoto typu a v této chvíli se kritika nehodí. Jan Balabán kritiku nepotřebuje. Není co by se dalo kritizovat. Nejen proto je označován za nejlepšího spisovatele současné české literatury.

Přiznám se, že jsem celé knížky od něj nečetl. V knihovničce mám tři. Prázdniny, Kudy šel anděl a Možná že odcházíme. Myslím, že u mě ještě nenadešel čas, abych se do jeho tvorby ponořil. Jako s jinými knihami s tím počkám, až budu na toto pozoruhodné čtení připraven a zralý. Sice vím, že pocitově na to stačit budu. Dokonce se i s některými příběhy srovnám…

Jednou jsem si dokonce chtěl jeho povídku vybrat k recitování. Jmenuje se Kluk a patří k povídkám z knihy Možná že odcházíme. S příběhem jsem se ztotožnil. Ve zkratce se jedná o vztah mezi otcem a synem. Jak se takový vztah mění a vzdaluje… Překážkou byla ovšem délka, ale to není důležité. Důležité je hlavně to, jak pan Balabán psal o všedním životě. Jak dokázal své povídky číst, téměř až mistrovsky recitovat.

Dnešní sloupek se mi píše těžce. Pokouším se tu nenapsat myšlenku, která mě tu napadla. Abyste ji nevzali až příliš vážně. Napadlo mě totiž, že jsme z části měli něco společného. Nám oběma zemřel otec. Sami jsme se pokoušeli se s tím poprat. Odlišné je to, že jsem k alkoholu nepřešel tak, jako on. Pardon. A krom toho i ten věk. A zároveň ho něco spojuje s mým otcem. Krom toho, že oba byli právě téměř stejně staří, psali do novin: můj otec v novinách pracoval, pan Balabán do nich přispíval. A také: oba měli stejný způsob smrti. Sice se to přesně o panu Balabánovi neví, ale zřejmě též zemřel ve spánku. Jako můj otec, jako jeho otec. A též všichni měli společný odchod do nebe…

Petr Hrudka

zuzanasmutné...19:5925.4.2010 19:59:03

Počet příspěvků: 1, poslední 25.4.2010 19:59:03 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.