Poslední slovo: Milý Bože…

neděle 20. červen 2010 10:15

Každý z nás už určitě někdy zapřemýšlel o existenci Boha. Nebo spíš v boha – jakoukoli autoritativní postavu, ve kterou věříme. I ateisté mohou říci, že v „něco“ věří. Sice nevěří v toho Boha, kterému svěřují svůj život katoličtí nebo protestantští lidé, ale mají nějakou vyšší autoritu. Autoritu podle svých představ.

Se školou jsme byli na divadelním představení komorního tragikomického příběhu francouzského spisovatele a dramatika Érica-Emmanuela Schmitta Oskar a růžová paní. V hlavních rolích se představili herci hradeckého Klicperova divadla Martina Eliášová a Jan Sklenář.

Krom toho, že se příběh opírá o základní kostru, kdy Oskar ve svých posledních dvanácti dnech života v nemocnici prožívá celý svůj život, vytváří láskyplný vztah s ošetřovatelkou babi Růžou, přemýšlí o existenci Boha. Drama patří ke čtyřem tématům náboženství (buddhismus, islám, křesťanství a judaismus), kterým se Schmitt věnuje. Ve hře je náboženské pojetí známo hned od začátku, kdy nám herci z reproduktoru, náhle ze scény, odvypráví sedmidenní klání božího stvoření světa.

Musím říci, že představení nebylo špatné. Naopak. Nepatřilo k těm nudným a prvoplánovým, které navštěvujeme. Diváky si přijalo snad od začátku svou komickou stránkou. Také výbornými hereckými výkony. Nemělo to chybu.

Hlavním tématem, krom života, smrti a i té lásky, je víra v Boha. Víra v nějakou autoritu. Oskar jako desetiletý s Bohem navazuje kontakt prostřednictvím dopisů, ve kterých každý den popisuje, co všechno zažil. Nechybí v něm dětinský pohled na svět dospělých. Na jejich nejrůznější strasti – počínaje láskou, vztahem mezi mužem a ženou, objevování milostných peripetií, konče prožíváním krizí středního věku a následného stáří.

Dopisy Bohu. Zjišťování, že Bůh „neexistuje“. Neexistuje po té fyzické stránce. Není to žádný živý člověk, který by nám skutečně každý rok o Vánocích rozdával dárky pod stromeček. Přijmutí této skutečné reality. Přijmutí faktu, že nemusí Bůh existovat fyzicky, kdy bychom se ho mohli dotknout, ale že může existovat v nás. V našich srdcích a myšlenkách. Že si na to můžeme „hrát“. O to v příběhu jde.

Také jde o přátelství mezi malým dítětem, které trpí leukémií, a jeho ošetřovatelkou v růžovém nemocničním hábitu. Objevuje se radost ze života, kterou Oskar ze sebe chrlí jak nejvíce může. Sami to můžeme poznat seznámíme-li se s nějakým těžce nemocným člověkem. I z něj srší radost. Radost z toho, že tu stále s námi je. Neumřel. Stále se může kochat krásou přírody, krásou světa. Krásou života.

Příběh střídá komiku s tragédií. Komiku prostřednictvím komentování strastí poznávání lásky, problémů krize středního věku, vše z pohledu dítěte. Tragédií, kterou Oskar vyjadřuje svými pocity, že se jeho život chýlí ke konci. Tyto smutnější části v závěrečné fázi hry ne jednoho člověka dojmou. I toho, který je v citech pevný jako skála.

Petr Hrudka

NULII ten, kdo věří v Boha,17:5821.6.2010 17:58:24
NaďaNapsal jste to13:1320.6.2010 13:13:43
zuzanazajicovaudělal jste mi radost12:4620.6.2010 12:46:33

Počet příspěvků: 3, poslední 21.6.2010 17:58:24 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.