Poslední slovo: Zasloužené prázdniny

neděle 4. červenec 2010 09:00

Začaly prázdniny. Záměrně nepřipisuji, že nám, protože se dvouměsíční volno týká především školáků. Těžce pracující nám mohou jen tiše závidět. Ale nemusejí dlouho truchlit. Útěchou jim totiž může být jistě dlouho očekávaná dovolená. Čas pohody, klídku a …. Čas, kdy si od pracujícího chaosu můžeme odpočinout. Zaslouženě.

Pro školáky to bylo neuvěřitelně dlouhých a úmorných deset měsíců, kterým věnovaly své chytré mozky. Snažili se, aby na vysvědčení byly co nejlepší známky. Někteří bohužel marně. Pokud se vůbec snažili. V těch případech, kde na úředním papíře stálo pár nepěkných slovíček, se objevovala otázka, kde se stala chyba. Kde? V žákovi? V učitelích? Zeptáme-li se studenta, buď se dobrovolně přizná, nebo výsledek svede na učitele. Obrátíme-li se na učitele, samozřejmě se brání a pokouší se nám vysvětlit, jakým studentem opravdu ten človíček je. Pracovitým, snaživým, nebo naopak – totálním flákačem.

Pokud jde o mě, známky ze třetího ročníku byly zatím ty nejhorší, které jsem za svůj studující život dostal. (Vzkaz pro moji pravidelnou čtenářku: z češtiny jsem dostal dvojku, ale nevadí.) Přiznám se, že je chyba na obou stranách. Na té jedné stojím já a má nechuť k učení. Tedy nechuť, silné slovo. Ani ne taková nechuť, spíš malá snaha. Měl jsem se do učení více ponořit.

Na té druhé stojí, jak jinak, učitelé. Konkrétně paní učitelky. Jedna nedokáže učivo vysvětlit tak, že jej pochopíte na první poslech. Na ten druhý si musíte počkat u doučujícího. Mimochodem, myslím, že existence lidí, kteří doučují, je chybou školství. Učitelé by měli látku učit tak, aby studenti žádné doučování nepotřebovali. To jen na okraj. Krom toho roli hraje i její přístup: neosobní, vyjadřující vůči nám posměch. Tak to cítíme.

Druhá zase od nás chce více, než očekáváme, než na co jsme připraveni. Počáteční chybou byl jistě fakt, že jsme jí dostali až v druhém ročníku. V prvním nás učila …. Mozkové přeladění je proto stále obtížnější, ale věřím, že se vše dá brzy do pořádku. Můžeme v to jen doufat a věřit.

Napadá mě tu jeden paradox. Psal jsem tu o tom, že těch deset měsíců učení bylo neuvěřitelně dlouhých. Zároveň cítím, že pro někoho neuvěřitelně utekly. Hlavně pro nás, kteří příští školní rok maturují. Živě vzpomínám na první dny v nové škole. Ten obtížný přechod ze základních ročníků na ty obtížnější. Neuvěřitelné. Párkrát se ještě vyspím a hned to tu bude. Maturita. Zkouška dospělosti. Zkouška toho, jestli jsme se za těch čtyř let něco naučili. Věřím, že něco ano. Možná málo, ale ano.

Teď nám nezbývá nic jiného, než to, co jsme se za posledních deset měsíců nenaučili, abychom to vše za dva měsíce volných dnů dohnali. Budeme muset, protože jinak nás jistě čekají perné dny. Ony nás jistě čekají i tak. Čtvrtý ročník spojen s maturitou je prostě čtvrtý ročník spojen s maturitou. Naši rodičové své vědí. I oni tyto úporné dny zažili. Jenom měli to štěstí, že od začátku věděli, co je čeká. Není-liž pravda? My to máme obtížnější. U nás stále zůstává otázkou, bohužel, zda budeme maturovat společně s jinými studenty, nebo klasicky.

Petr Hrudka

NULIPetře, já vím, jak18:237.7.2010 18:23:03
zuzanazajicovano vidíte,10:254.7.2010 10:25:22

Počet příspěvků: 2, poslední 7.7.2010 18:23:03 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.