Poslední slovo: Neslyšící, nevidomí

neděle 5. září 2010 09:00

Nový školní rok je v plném proudu. V plném proudu je i moje každodenní cestování. Především vlakem a městskou hromadnou dopravou. Občas, abych i ušetřil, nebo když mám čas, projdu se. Ono je to i zdravé. Sluchátka mi většinou dělají společnost. Samozřejmě, že mi společnost dělají i přátelé. A jak tak jezdím, tak potkávám různé lidi.

Nedávno to byli neslyšící. Lidé, kteří z nějakého důvodu neslyší. Neslyší ruch. Chaos. Hudbu. Neslyší nic. A přesto stále žijí. Stále se dorozumívají nejrůznějšími způsoby. Zdravému člověku může být otázkou, nebo záhadou, mohou být i ohromeni, že toho jsou ti lidé schopni. Stále. Bez náznaku toho, že by to všechno vzdali. Nic jiného jim taky nezbývá.

O tom, že neslyšící, ale i nevidomí, se kterými jsem se taky mohlo důvěrněji poznat, jsou stateční lidé, nemusíme spekulovat. Každý den to můžeme zjišťovat. Jejich nejrůznější vychytávky, které jim pomáhají v kontaktu se „zdravým světem“, nás stále udivují.

Když jsem nedávno v hromadné dopravě viděl neslyšící dvojici, napadlo mě, že mají i jednu „výhodu“. Dá-li se tomu tak říkat. Znakovou řeč totiž neznají všichni. Všichni vědí, že něco takového je, poznají to, ale nikdo – krom neslyšících – ji nepoužívá, neumí. A to může být výhodou, že si neslyšící mohou normálně „povídat“, aniž by ostatní věděli, o čem se baví. Zní to zvláštně. Vezměte si, kdybyste se bavili na veřejnosti s přítelem, jestli by vám vadilo, že si váš rozhovor mohou poslechnout i cizí lidé.

Takovou jistotu mají neslyšící. Baví se, ale nezasvěcení nevědí o čem. Jejich plus.

Nevidomí to mají poněkud těžší. Sice slyší, mluví, ale nevidí. Stále přežívají, jako neslyšící, ale díky svému postižení jsou odkázaní na druhé. Jsou na nich závislí. Bez jejich pomoci a tolerance cizích lidí by těžko na ulici přežívali. Těžko by se dostali do autobusu, přešli přes přechod.

Všechno je to o toleranci bližních. I těch cizích lidí, kteří, zahlídnou-li slepého, uhnou. Dají prostor.

Uvědomuju si, že jsem už o tom psal, ale to nevadí. O takových věcech by se mělo psát a mluvit a diskutovat vždycky a pořád a třeba se někdy najde i další pohled. Minule jsem o tom psal při jiných příležitostech. Při těch, které stále dávají postiženým lidem najevo, že tu nejsou sami. Že tu mohou stále žít mezi námi, ať už s handicapem, nebo bez něj. Proč by taky nemohli? Co by jim v tom bránilo?

Zdraví lidé si stále užívají života. Užívají si skutečnost, že vidí, že slyší, že chodí. A jsou rádi. Ale jsou i takoví, kteří navíc jsou ochotni pomoct těm, kteří takové štěstí nemají. Něco se jim přihodilo, něco se jim stalo, a to jim navždy změnilo celý život. Buď od narození, nebo po nějaké nešťastné události. Ať tak nebo tak, měli bychom jim pomáhat v dobrém i ve zlém. Tolerovat je, pomáhat jim v nouzi. Když samozřejmě potřebují a sami chtějí. Někteří jsou soběstační a cizí pomoc odmítají. Měli bychom jim dávat najevo, že nejsou sami. Nejsou…

Petr Hrudka

MilanNe slova, skutky jsou důležitá.08:426.9.2010 8:42:24
zuzanazajicovatentokrát, Petře,08:076.9.2010 8:07:29
NULIJistě se Váš fejeton, Petře,18:395.9.2010 18:39:48
P. KrejčíNeberte to, prosím,13:255.9.2010 13:25:43
NULIMnoho takto postižených lidí12:115.9.2010 12:11:15

Počet příspěvků: 5, poslední 6.9.2010 8:42:24 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.