Stužkovací večírek

neděle 24. říjen 2010 09:00

Minulý týden jsem tu navnadil na generálku státních maturit. Té jsme si užili dost. Už ji máme za sebou, ten cirkus. Tak jsme tedy zvědaví, jak to dopadne na „ostro“. Ale předtím jsme si patřičně užili stužkovací večírek.

Brali jsme jej vážně. Žádný takový, že bychom přišli jen tak. Pěkně jsme si všechno vymysleli, odhlasovali a nazkoušeli. To, že výsledek byl sice trochu jiný, než jsme očekávali, je pravda, ale můžeme být spokojeni i za to, co vzniklo. Navíc, že nějaký ten vtipnější nástup nakonec nebyl, není (ano, i je) naší vinou – spíše jej můžeme hodit na technické podmínky. Ale dost stěžování! Večírek, chcete-li slavnost, se povedl. A za to můžeme být opravdu rádi. A můžeme na co vzpomínat.

Abyste měli představu, původně jsme chtěli na píseň Poupata, přezpívanou Michalem Davidem, jaksi parodovat spartakiádu, ale představte si, že cvičíme v šatech a oblecích. Někteří ten nápad nesdíleli s radostí už z mnoha důvodů, nejen pro to, že by se špatně „cvičilo“. Nakonec jsme tedy nastoupili normálně. Celkem. Z původní choreografie zbyl jen pochod a píseň. Určitě to bylo i tak úsměvné. A zábavné.

Jakmile se rozhodlo, že budu přítomné vítat já, celého moderování jsem se tedy zhostil také. Přikládám k tomu jako jediný důvod takový, že mám z dramaťáku nějaké ty zkušenosti s mluvením na veřejnosti. Že prostě, když někdo něco chce říct, tak to prostě umím. A prý zvládnu. Zvládl jsem. Nic mě totiž ani nezbývalo. Ale stěžovat si taky nemohu.

K přípravám patřilo také hudební podbarvení samotného stužkovacího aktu, kterého se zhostil náš pan ředitel s paní učitelkou třídní. Škoda, že nám nikdo nepřeložil ta latinská slovíčka, která hrdě pan ředitel odříkával v rytmu pasování mečem na maturanty hned pětadvacetkrát. Původně mně skladby Yirumy přišly až extrémně smutné, monotónní, až nudné!, ale během zaposlouchání se do jejich melodií a zakoukání se na ty maturantky poklekávající na polštář a statečně se nechávaje pasovat, beze strachu, že by jim pan ředitel nechtěně ublížil, jsem změnil názor. Naopak se mi tam hodily. Byly velmi pěkné. Tak nějak do toho všeho zapadaly, že některé spolužačky i uronily slzičku.

Po večeři jsme pokračovali v prezentaci fotek, které naše spolužačka nashromáždila za uplynulé tři roky a dala dohromady. Úctyhodný výkon. Když jsem prezentaci uvedl, aniž bych věděl, co v ní skutečně je, upozornila mě, abych si sedl, že trvá čtvrt hodiny. Vydrž jsem. Vstoje. Překvapeně jsem zíral, jak byla (stále je) dobrá. Trochu jsem na ní předem hleděl skepticky s tím, že jsem nevěděl, co nás čeká, ale musím uznat, že by to jinak nebylo to pravé ořechové. To překvapení. Nebylo by to „vono“.

A než jsme přešli k volné zábavě, kterou zahrnovalo improvizované „karaoke“ (pravé z technických důvodů nešlo spustit) a bowling, čekaly nás milá vystoupení. Naše spolužačka totiž tančí v taneční škole, která se zabývá především hip-hopem, housem a podobnými modernějšími tanečními styly. A jako plánovaný přídavek nás neochudil i náš spolužák se svým rapem. Já jsem nezarecitoval. Ani nic divadelně nezahrál. Já jsem si své odmoderoval.

Petr Hrudka

RooseTak to nečti!23:5931.10.2010 23:59:11
Tomáš BrkoEhm..?23:5731.10.2010 23:57:00
RooseTak to nečti!23:5431.10.2010 23:54:42
Tomáš BrkoEhm..?23:4431.10.2010 23:44:11

Počet příspěvků: 4, poslední 31.10.2010 23:59:11 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.