Řekni ďáblovi ne

neděle 9. leden 2011 09:00

Občas se ke mně dostanou ohlasy na moje články i v normálním běžném životě. Krom toho, že jsou komentáře pod daným literárním výtvorem nebo komentáře pod odkazem na Facebooku. I z řad „reálných“ přátel se najdou tací, kteří mě buď pochválí, nebo i ne, každopádně mi dají najevo z očí do očí, že si mé pravidelně nedělní výjevy čtou.

Naposledy tomu tak bylo po minulé neděli, kdy jsem psal o novoročních předsevzetích (a jiných vzetích, která nás každý rok před silvestrovskými radovánkami napadávají, přepadávají a očekávají). Reakce byla taková, že ne, že by naši vůli o dodržení nějakého toho slibu, který mnohdy ani nesplníme, jaksi kazilo „něco mimo nás“, ale spíše, že ten „ďábel je v nás“.

To mě zaujalo. A taky jsem to uznal. Nejsme totiž bezchybní, nejsme perfektní, že bychom všechno, co si usmyslíme, udělali dobře, že bychom se vždycky chovali svatoušsky. Občas se v našem nitru probudí „cosi“, co z nás jaksi udělá „ďábelskými“. Mnohdy to ani nepoznáme. Mnohdy nás to ani nenapadne. A když teda jo a jsme si všeho vědomi, je jen na nás, jestli se tomu podvolíme, nebo ne. Je jen na nás, jestli tomu „ďáblovi“ řekneme „ne“. A na druhou stranu ten „ďábel v nás“ nám z našeho pozitivnějšího charakteru vytváří být trochu peprnějšími, jinak by s námi byla jistě nuda. Jinak by to nebylo ono.

I když… Mnohdy bychom to naše „ďábelské“ chování neměli zas přehánět. Všeho moc škodí. Hlavně, když jde o člověka jinak hrozně „andělského“. To ta změna, která vede blíž k „ďábelství“, škodí a ostatním se to nelíbí. Ti jsou udiveni, co se s tím člověkem stalo, že se tak změnil, že už to s ním není, co „bejvalo“. A je jim to líto…

Některé až „přeďábelské“ chování vede k znepřátelení, k nejrůznějším přátelským rozepřím. Přátelé ubývají a některá přátelství zas přibývají – většinou ta s lidmi, se kterými bychom se za normálních okolností ani nepřátelili. A na každém je, jestli dané znepřátelení a případně jiná spřátelení přijme. Jestli vezme v potaz tu – navenek vidoucí – změnu přátel.

V případě, že to tomu dotyčnému dojde, že o jistá přátelství jaksi přišel a není mu to zrovna dvakrát jedno, přímo ho to mrzí, měl by se nad sebou zamyslet. Měl by o svém chování přemýšlet. Uvažovat o tom, jestli se opravdu někde nestala nějaká „chyba“, která případně něco nezpůsobila, a když ano, pokoušet se o „navrácení se“ zpět. Přeprat tu svoji náhlou „ďábelskou“ stranu charakteru. Tomu „ďáblovi“, ztraceným přátelům a sám sobě dát najevo, že nejsem člověk s „ďábelskou“ tváří, že přeci jen ve mně něco „andělského“ je. Pokoušet se to „ďábelské“ pokušení jakýmsi způsobem překonat. A snažit se udržet se za každou cenu. Tedy pokud o jistá přátelství ten – mnohdy „ďábelský“ – člověk stojí.

Abych se vrátil k původnímu motivu, že je „ďábel v každém z nás“. Tento fakt způsobuje to, že se občas neudržíme a dané předsevzetí nesplníme. Kuřák si sice dá předsevzetí, že už nebude kouřit, ale přeci jenom – občas si tu cigaretu zapálí. U alkoholika totéž. Nejde o nějakou „sílu zvenčí“, jde o naše nitro. O náš vnitřní charakter a náš vnitřní boj.

Nedejme se a řekněme někdy „ďáblovi“: Ne!

Petr Hrudka

PetrTak jsem vás nepotěšil.23:039.1.2011 23:03:30
NULITaky jsem se chytla21:289.1.2011 21:28:04
Barůů :PRESPEKT ;D17:579.1.2011 17:57:38

Počet příspěvků: 3, poslední 9.1.2011 23:03:30 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.