O nudných dílech

neděle 16. leden 2011 18:00

Dočetl jsem nobelovkou oceněnou knížku od Ernesta Hemingwaye. Původně jsem si ji měl přečíst k maturitě, abych si o ní mohl udělat nějaký ten obrázek, abych o ní mohl nějakých patnáct minut povídat před maturitní komisí. Náhle se ale knížka, pojmenovaná naprosto jednoduše – Stařec a moře, v našem seznamu neobjevila. Mají ji jen některé třídy, my ne. Možná si ji ale někdo z našich řad do vlastního seznamu přidá, ale upřímně o tom pochybuju.

Když ale nakonec v našem seznamu není, byl důvod si ji stejně přečíst? Tak napůl byl. I tak jsem si o ní mohl udělat malý obrázek. I tak mi moc neuškodilo, že jsem si ji přečetl, i když jaksi „zbytečně“. I když se mi k maturitní zkoušce nebude hodit; v životě třeba ano, aspoň můžu hrdě prohlašovat, že jsem ji četl…

Teď si říkám, že – bohužel. Co to vůbec je za knížku? Novela. Ve vydání, které jsem četl, má šedesát dva stran. Není nijak ohraničená. Je to rozsáhlá povídka. Tolik můžu říct o formě. Ještě i to, že ji napsal Ernest Hemingway a dostal za ni Nobelovu cenu za literaturu. Pašák. A co dál?

Nevím, jestli to bude ode mě drzost, ale ohodnotil bych ji jedním slovem: nuda. Žádný prožitek mi to čtení nedalo. A možná to bylo tím, že už od základní školy příliš netáhnu k těm přírodovědným řečem. Co mi je po tom, že se někdo vydá na lov ryb. Že rybář soupeří prakticky sám se sebou. Že ho dosud nečekalo žádné štěstí v rybolovu. I malý kluk, který ho doprovázel, byl donucen, aby ho opustil. Čtenář si po chvíli může říct: „Ještě, že ten kluk s ním nebyl, možná by i umřel.“ Však málem umřel i ten stařík.

Po přečtení jsem dostal nutkání k tomu, abych někde sehnal nějaké povídání o té knížce, abych tak nějak pochopil, proč tu nobelovku vůbec dostala. Z jistých internetových stránek jsem se dověděl toto: „Jednoduchý příběh je jakousi metaforou o životě. Vedle výpovědi o marnosti lidského snažení (alegorie: stařec - člověk, ryba - příroda, žraloci - zlo) má i hlubší smysl. Oslavuje nezdolnou aktivitu člověka, který bez ohledu na námahu, překážky a utrpení jde za svým cílem, a který tváří v tvář smrti prokazuje míru své odvahy a cti. Hlavním měřítkem smyslu života a štěstí není zisk, ale uspokojení z vykonané práce, z čestného boje o vlastní bytí.“ Krásné, že.

Ale proč o těchto, jinak velmi zajímavých a i filozofických, věcech psát tak nějak nudně? Psát hrozně rozvlekle, až rozplizle? Možná i pouhé filozofování od nějakého filozofa by pro mě bylo záživnější. Ten příběh mě nenadchl. Nic mi nedal. A zdá se mi, že je to trochu i škoda. Ale uznávám, že jiným čtenářům může dát něco víc. Mně ne.

A viděl jsem Pouta. Zajímavý film, který byl natočen podle scénáře Ondřeje Štindla, redaktora Lidových novin. Taky mě moc nenadchl. Ještě k tomu ta délka: skoro dvě a půl hodiny(!). Jediné, co bych na tomto filmu ocenil je hudební vložka, o kterou se postaral Tomáš Vtípil (a nesmím opomenout titulkovou skladbu od WWW) a herecký výkon jinak divadelního herce Ondřeje Malého, který hraje v hradeckém Klicperově divadle. To jediné bylo na filmu zajímavé. Občas i způsoby chování příslušníka bezpečnosti, ale jinak … nuda.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00