Vychytralí lupiči

neděle 20. únor 2011 09:00

Zloděj, literárněji řečen lupič, je zvláštní to druh člověka. Tedy spíše jde o zvláštní druh jakési profese, kdy takto zaměstnaný člověk bere věci, kterému nepatří. Mnohdy se divíme jakými všemožnými způsoby a mnohdy se i škodolibě smějeme, že se některým těm lupičům ten lup nepovede.

Osobně jsem se potkal jen s jednou tlupou lupičů. Jeli jsme od příbuzných domů a partička dvou nebo tří pánů si nás „odchytla“ při nástupu do vlaku. Původně nám chtěli pomoci do vlaku. Především mojí mamince. A v nejvhodnější chvíli jsem si všimnul, jak jeden z nich – ten, který byl mamince zády – sahá do její kabelky a už už se sápe po její peněžence. Včas jsem tomu zabránil.

To si člověk myslí, co si ti lupiči, ti až sprostí zlodějové, o sobě a o své činnosti myslí! Proč to dělají? Mají z toho nějaký požitek, krom toho, že jsou rádi, že co nejrafinovaněji uloupili nějaký ten lup?

Zdá se mi, že tu takoví pánové (především pánové) jsou od toho, abychom měli život pestřejší. Aby si mladí zaběhali, protože chtějí toho lumpa chytit, aby si staří trochu zahulákali o pomoc, které se jí mnohdy ani nedostává (a někdy si zanadávali). Abychom toho za život hodně zažili a nenudili se. A nesmím zapomenout na naše muže zákona!

Mám tu ještě jednu příhodu s lupiči. Tentokráte zřejmě s jedním měl tu čest náš strýc. A povšimněte se pomoci těch, kteří byli v tu chvíli na blízku. „Nasedl jsem do rychlíku směr Praha a ten v Hradci chvíli stojí. Seděl jsem ve vagónu po čtyřech. Za mnou seděli dva lidé, jeden Rom, druhého jsem si nevšiml. V Hradci chvíli sedím a najednou se nakloní pán (Rom) z oddílu za mnou a říká: Asi vám teď někdo ukradl šrajtofli. Vyskočil jsem, opravdu v kabátu nic a on ještě říká: Támhle je u okna. Díval se oknem dovnitř, asi jestli se tam něco děje. Někoho jsem tam viděl, ale nedokázal ho identifikovat. Vyběhl jsem z vagónu na nástupiště a zakřičel: ‚Pomoc, zloděj! Chyťte ho!‘ Na nástupišti nikdo. Takže jsem usoudil, že běžel po schodech dolů, dveře vagónu byly kousek od krytého prostoru ke schodům. Jediné, co mě napadlo, že budu křičet, ale nevěděl jsem, jak zloděj vypadal. Tak jsem zabočil ke schodům a najednou se tam vynořil docela solidně vypadající pán tmavší pleti a podával mi peněženku a řekl: ‚Omlouvám se!‘. Byl jsem tak překvapený, že jsem asi poděkoval. V peněžence bylo všechno. Poděkoval jsem pánovi od vedle, co mě upozornil. Dopadlo to dobře.“

Ale ne všechny příběhy a situace, ve kterých se běžně setkáváme s lapky, dopadají dobře. Jindy zůstaneme bez peněz a dokladů. A zlodějové si v tu chvíli mohou mnout ruce, jak se jim zlodějna povedla a jak jsou šikovní. Šikulové, darební!

A jak jsou ti zlodějíčkové vychytralí, že se jim zlodějna povede. Známe to ze zpravodajství. Ty způsoby! Ty kořisti! Až se nám tomu chce smát. Teď už to nejsou nepozorní chodci, abychom jim šikovně vzali peněženku nebo kabelku, teď to jsou bankomaty, které vezmeme automobilem. A vždycky tak nějak šikovně, aby se nám to povedlo. Jenomže… Ne všechno pěkně (a chytře) naplánované se vždycky povede. A kdo se směje naposledy…

Petr Hrudka

Jirka B.Lupič není literární výraz pro zloděje13:5221.2.2011 13:52:01
EdaTihle kapsáři jsou jen smetí02:5821.2.2011 2:58:14

Počet příspěvků: 3, poslední 21.2.2011 13:52:01 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.