Dvacet čtyři hodin v životě

neděle 2. září 2012 20:15

Zapsat svůj den v životě. Vybrat si jeden den a popsat ho do mrtě. O to se pokoušeli mnozí. S takovýmto tématem vyšla jedna světoznámá kniha. O americkém seriálu nemluvě. Jeden den. Dvacet čtyři hodin. Podrobně si všímat všeho, co se našeho jinak skoro bezvýznamného života týče. Co čtenáře může bavit, zajímat. Co je zaujme. Co stojí za to napsat, přečíst, dát světu vědět. Dát najevo, že náš život není zase tak nudný, jak se může zdát.

Ano, o to se pokoušeli mnozí. A některé čtenáře to zaujme, jiní si řeknou, co to je za blbost. Jaký to má význam, smysl? K čemu to je?

Hned se přiznám, že jsem knihu Odysseus Jamese Joyce nečetl. Možná, že někteří z vás ano. Každopádně, ať tak či onak, považuju za nejzajímavější hlavně ten fakt, že se někdo pokusí sepsat dílo, ve kterém popíše pouhý jeden den. Pouhých dvacet čtyři hodin svého života. I když je pak dílo mnohdy nudné, nezáživné, podivné, zvláštní, nesmyslné, stojí za pozornost hlavně kvůli tomu smyslu času, který se při čtení několika set stránkového spisu stává bezvýznamným. Řešili jsme to i na univerzitě při hodinách světové literatury. Během čtení několika stránek uplyne půl hodiny, avšak v díle uplynulo takřka jen pět minut.

A o takový pokus se v jistém slova smyslu snaží následovníci Jamese Joyce. Čtenáři časopisu Respekt, kteří se rozhodnou přispět do rubriky Jeden den v životě, mají jen omezený prostor na jedné stránce v tištěném médiu. Jinak, předpokládám, nejsou nijak omezeni. Jen do několika tisíc znaků, což je takových tři čtvrtě stránky, vměstnat svůj jeden den, který je v něčem zajímavý, nebo jen zajímavý už svou podstatou – podle toho, kdo to píše. Takže čtenáři jsou svědky jednoho dne nějaké zajímavé profese, která stojí za pozornost, za povšimnutí.

I já jsem se rozhodl do rubriky přispět. Možná si budete moct v jednom z následujících číslech časopisu přečíst o mém jednom dni v životě.

Už nějakou dobu mě to totiž lákalo. Měl jsem ale dilema, jaký den si vybrat. Přeci jenom psát o dni, kdy dopoledne vstanete, nasnídáte se, zapnete si počítač, koukáte na televizi, při pozdním poledni se naobědváte, koukáte na televizi, něco děláte na počítači, k večeru něco skousnete k večeři, a pak po zbytek večera jen koukáte na televizi a do dvou až tří do rána sedíte u počítače… uznejte, že to není záživné ani pro obě strany. A navíc se k tomu přiznat…

Proto se u mě naskytla příležitost pátku, 31. srpna 2012. Výjimečný den. Kromě výročí smrti princezny Diany šlo o Den nepřečtených knih, jež pořádá Martinus.cz. A podle různých fotografií lze usoudit, že se projektu zúčastnilo hned několik desítek, možná stovek lidí.

Šlo o to, vybrat si nepřečtenou knihu (lze předpokládat, že jen jednu), na kterou jsme neměli čas, a ten den ji přečíst, respektive dočíst. Podle jejich průzkumu máme doma až třicet procent takových knih. Svůj úkol jsem splnil a za sebe prohlašuju, že ten den měl svůj smysl. A všechno jsem patřičně zapsal, teď jen počkat, třeba se o tom dočtou i čtenáři Respektu a třeba se jednoho dne ze mě stane další James Joyce. I když, možná raději ne…

Petr Hrudka

NULIS tím časem mě to taky19:003.9.2012 19:00:31
PetrRe: Myslím, že větší umění18:393.9.2012 18:39:45
Monika PetrákováMožná...13:373.9.2012 13:37:16
ZuzkaMyslím, že větší umění21:012.9.2012 21:01:45

Počet příspěvků: 4, poslední 3.9.2012 19:00:31 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Petr Hrudka

Petr Hrudka

Občas tu v neděli publikuju svoje krátké publicistické texty, ve kterých komentuju svět okolo sebe.

Jsem literární, filmový, hudební a snad i výtvarný fanoušek s nepříliš tradičním náhledem na věci.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.